Dnes bude povídání o dalších mých čtyřnohých miláčcích, o koních. Většina mých přátel ví, že máme koníka. No koníka :) je to chladnokrevný kůň, plemeno slezský norik, jmenuje se Rom, ale říkáme mu taky Cigán nebo Cigoš a dostali jsme se k němu jako slepí k houslím...

Před mnohla lety jsem navštěvovala jízdárnu v Ostravě - Hrabové, kde jsem jako platící návštěvník pravidelně jezdívala na koni ČT jménem Alkatéz, ale říkalo se mu Michal. Moc jsem si Míšu oblíbila, a proto jsme začali uvažovat o koupi vlastního koně. Michal na prodej nebyl, což mě velmi mrzelo, majitelka jízdárny mi tvrdila, že takoví koně nejsou na prodej, i když to byl jen obyčejný provozák, který až tak v oblibě nebyl. Jak skončil? U majitele, který koním vůbec nerozuměl, koně vyvedl před stáje, nasednul a odcválal někam pryč nebo dovedl koně do haly, kde bez jakéhokoliv rozpohybování začal skákat přes překážky... Nu což, ovlivnit jsem to nemohla, ale myšlenka, mít vlastního koně, nás neopustila, tedy hlavně mě a moji maminku...

Dál jsem navštěvovala stejnou jízdárnu, když jsem se dozvěděla od místního veterináře, že jsou na prodej dva koně Městské policie v Ostravě, Rom a Roden a že by mi doporučil Roma. Slovo dalo slovo a jeli jsme se na koně podívat na ostravský Baník. Ve stájích, tehdy ještě na úvaze, stálo několik koní kladrubští bělouši a vraníci a také dva slezští norici Rom a Roden. Městská policie si tyto dva begánky nechávala do poslední chvíle, byli to jejich nejspolehlivější koně. Jelikož MP obměňovala koňský park došlo i na dva poslední zmíněné slezské noriky a hledal se jim nový domov...

Moje první setkání s tak ohromně velkým a robustním koněm bylo trochu překvapivé. Budil respekt:)

Po několika návštěvách jsme se rozhodli pro koupi Romíka.

Za dobu, co Roma máme jsme třikrát měnili působiště. Myslela jsem, že třetí stáj - ranč bude jeho poslední a že tam bude do konce svého života. Okolnosti ale vše změnily, protože Rom byl v tak špatných podmínkách, že jsem musila řešit, co bude dál!!!

Chodila jsem za Romečkem velmi málo, věřila jsem majitelům, že je o něj dobře postaráno. Ale moje každá návštěva končila vykydáním boxu a rozčilováním se nad plesnivou slámou a senem. Poslední návštěva mě dorazila. Když vidíte koně, který stojí stuhlý, s roztaženýma nohama na tvrdé dřevěné podlaze mezi hromadami už jen koblížků, kde stéblo suché slámy byste hledali jako jehlu v kupce sena a dle informací ostatních majitelů, bez krmení, bez pouštění do výběhu a není schopen se ani pohnout, s tím prostě musíte něco udělat. To, že jsou pastviny plné bodláků a když koni vyčešete po cca 2 hodinách ocas a hřívu a po týdnu je na tom stějně se zakudlanou hřívou, kterou pak musíte ostříhat, to je jen prkotina proti již zmíněnému neustálému podávání plesnivého sena a slámy!!!!

Hromadu hnoje jsem hodila do uličky stáje, nanosila jsem si slámu, seno, které již po několikáte na venku zmoklo a bylo již cítit plísní a čekala na majitele, abych mohla zaplatit ustájení. Po 45 min čekání jsem odjela domů a bylo to dobře, kdybych se s ním setkala, asi bych se neudržela a řekla mu, co si o nich a o tom všem myslím, což by sice nic nevyřešilo, ale mi by se alespoň trochu ulevilo!!!

Po návratu domů jsem měla telefon z ranče, kdy jsem řekla, že se stavím další den, ať je kůň v pořádku. Nebyl. Další den se o něj starali ostatní majitelé koní, vyčistili mu box a za to moc děkuji!!!

Tím poslední kapla přetekla a já už v té době hledala nové místo.

Trochu jsem se bála, zda Romík, jako asi před šesti lety, ujde větší vzdálenost do nové stáje. Hledala jsem něco blízko. Nejblíž bylo u nás v naší obci, ale tam nebyli schopni koně ustájit tak brzy a proto jsem musela hledat dále. Lenka, která se stará a jezdí na Romečkovi mi dala tip na stáj v Klimkovicích, kde jsme ještě ten den vyrazili. Přivítal nás příjemný pán, provedl nás stájemi, dokonce nám přislíbil, že vybourá příčku mezi boxy a připraví velký box pro našeho cvalíka. Z návštěvy jsme měli dobrý pocit a rozhodli jsme se, že Rom půjde tady...

Nastal den D.

Vyrazili jsme na túru:)

Posbírali jsme věci, které na ranči zbyly, naložili vše do auta, osedlali a nauzdili koně, rozloučili se a vyrazili jsme na túru, která měla být 12 km.... Měla. Ale protože jsem matla a spletla směr, po několika kilometrové zajížďce jsme se místo v Jistebníku - polovině cesty, ocitli v Studénce 1!!! Myslela jsem si, že si ten klučina na motorce dělá srandu, když jsem se ho ptala, kde to vlastně jsme... nedělal. Místo zmíněných 12 km jsme ušli (já po svých) rovných 25 km!!!

Romík byl naprosto dokonalý, dokonce i spokojený, bral to jako velkou vyjížďku, i když po třičtvrtě cesty se chtěl vracet, dával nám najevo, že už jdeme dlouho a cesta zpět bude trvat ještě déle :)

Můj muž jel s námi autem, i když se také jednou ztratil a ocitl se úplně někde jinde, moc mu děkuji za jeho trpělivost a nejen mu, ale také Lence, protože chvílemi jsem byla bezradná a bála se, co se stane koni, kde přespíme, co budeme dělat, až se setmí, prostě takový malý katastrofik :)

Procházeli jsme lesem, kde byla cesta, která se povodněmi ztratila, kolem nás jen bláto, místy bažiny a když jsme mohli vyjít z lesa druhou stranou, zabránily nám tomu malé rybníčky, takže jsme se museli lesem vracet zpět, nebyl zde signál, kdyby se cokoli stalo, ani bychom si nezavolali pomoc...

V Klimkovicích nás čekali kolem páté hodiny odpoledne, ale my dorazili až po osmé hodině večer, s tmou.



Kolem Romečka svištěly rychlíky typu Pendolino, náklaďáky, ale on byl spokojený, většinu cesty šel po měkkém, po polích a lukách, sem tam se napásl, popapal kukuřici :)

Když jsme dorazili do Jistebníku, hledala jsem Rudu Š. a byla jsem rozhodnutá, že u něj přespíme. Nebyli doma, byli na závodech, tak jsme museli o dům dále...

Nakonec se nám to podařilo :)))

Po osmé večer jsme dorazili do stáje v Klimkovicích, jak bylo slíbeno, Romeček dostal box 1+1, trochu ovsa, hodně voňavého sena, naproti kamarádku, která mu dva dny dělala společnost, aby mu samotnému nebylo smutno, když bude po odčervení stát v boxu...

Stádo přijalo Romečka vlídně, už si našel kamaráda Pátka a uvidíme, jak se Romečkovi bude dařit dál.

Jen je mi líto, že jsem musela toto všechno absolvovat, bláhově jsem si myslela, že je o koně dobře postaráno a že v ranči zůstane až do konce. Je smutné zjistit, že těm lidem, kterým věříte a spoléháte na ně se tak změní a že je jim jedno co dělají, nebo spíš nedělají :(

A co je ještě smutnější, když přijedete na akci Slezského norika a tam vám úplně cizí lidé vykládají, že ví, jak to na tom ranči chodí a že se nediví, že jsem odešla pryč...

A proto majitelé ranče, kde si zakládáte na lidských vztazích a máte dobrou partu... dělejte se sebou něco, dokud to ještě jde...
Aktuální informace z nového ustájení a ze starého - ranče....

Na ranči to jde rychle z kopce dolů, majitel a majitelka na ranč údajně už nechodí, o koně se starají sami majitelé koní o dalších smutných informacích se ani nebudu zmiňovat :(

Za to v Klimkovicích je vše dle našich představ, Rom má podestýlku pod sebou, spoustu sena, každodení pastvu, trošku ovsa... Když jsme přišli neohlášeně zaplatit ustájení, můj muž řekl, že se mu to nezdá, že je tam vše tak v pořádku. Čisté, zametené stáje, čisté voňavé boxy a spokojení koně. Mám z toho velkou radost. I když jsme právě kvůli Roma, který byl ustájený na ranči udělali pro nás velmi citlivou věc, doufali jsme, že zde Romeček z nostalgie dožije, myslím si, že změna ustájení Romečkovi prospěla. Ze skoro až apatického koně, který se ani nechtěl pohnout z místa se stal živý kůň s jiskrou v oku, kterého zajímá, co se kolem něj děje, už nemá břicho cítit od čpavku, je voňavý a vypadá spokojeně!!!

Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré, ale za jakou cenu... :(