Uxinka a štěně vrh "A" - Ax od JuhásůJakmile si štěně zvyklo na nového majitele a přibíhá, na povel, je možné, zaměřit se na další úkony. Je třeba připomenout, že můžeme k novému úkonu přistoupit teprve tehdy, je-li původní postup zvládnutý t. j. vytvořen aspoň částečný návyk, který nemusí být ještě trvalý. Při dalším úkonu ovšem ten první opakujeme, utvrzujeme za stále stejných podmínek, aby se stal trvalým. Nesmíme se mýlit a domnívat se, že návyk je trvalý, aniž bychom to měli potvrzené. To nás štěně může nepříjemně překvapit tím, že na daný povel nereaguje hned, případně vůbec ne, takže je nutné, buď celý postup začít znovu, protože jsme zřejmě příliš rychle postupovali a nedali štěněti čas a možnost, aby se reflex usadil a stal trvalým, anebo můžeme pokračovat v utvrzování návyku.




Výchova štěněte
1. část   2. část   3. část   4. část



Tento druhý způsob bývá u rottweilerů vhodnější proto, že ani štěně nezapomene již jednou započatý návyk, bylo-li již jednou vytvořené nervové spojení. Musíme však být důslední. Po každém zavolání a přiběhnutí musí štěně dostat pamlsek, i kdyby se k nám vrátilo po delší době. Nesmíme nikdy psa trestat, přijde-li později, nebo změní úkon po svém. Štěně by trest chápalo za přiběhnutí.

Když pes úkol splní, musí dostat odměnu - pamlsek. Pes není schopen myslet, kombinovat, určit časové mezery apod. Proto by si pes, bude-li pokárán opožděně, spojil toto pokárání určitě s přiběhnutím k psovodovi. A výsledek úplně obrácený, nežádoucí spojitost, pes by příště vůbec nepřišel, aby se vyhnul pokárání. Zejména štěně musí vždy u psovoda najít ochranu a podporu. Vzájemný vztah štěněte a psovoda musí být založen na naprosté důvěře k vůdci smečky. Tuto úlohu převzal člověk domestikací psa. Skoro každé štěně má zděděný zájem o přinášení předmětů a ve svůj prospěch je také nosí (kořist). Toho musíme využít a zájem štěněte přizpůsobit našim potřebám. V tomto věku se mazlíme se štěnětem, hrajeme s míčkem, házíme mu ho a když ho uchopí, radostně ho přivoláme k sobě. Míček mu neodebereme hned, jen štěně chválíme a učiníme tak dříve, než o míček ztratí zájem. Dokáže-li nový majitel štěně v tomto věku zaujmout touto hrou, pak jej při vycházkách takto zaměstnáváme. Ve věku asi 3 měsíců se můžeme zaměřit na přesnější provedení celého cviku. Psovod nesmí však spěchat, ale trpělivě tak pokračovat, až se hra stane cvikem a cvik návykem.

Už známe několik způsobů zaměstnání pro štěně. Při vycházkách, ještě v nerušeném prostředí, cviky, hry a zaměstnání střídáme a štěně vždy hezky pochválíme a po přiběhnutí odměníme. Jak štěně sílí a roste, můžeme klást přiměřeně větší požadavky. Když jsme vycházky, hry a přivolání z počátku úmyslně prováděli v místech, kde jsme byli se štěnětem nerušení a sami, můžeme nyní postupně vyhledávat místa, kde se občas objeví člověk.

Štěně z počátku zabavíme tak, aby si cizí osoby nevšímalo, až když už odchází, případně se stavíme stranou od cesty, aby nás cizí osoba minula v takové vzdálenosti, aby ji štěně dobře vidělo a zpozorovalo. Kdyby se pak štěně za člověkem rozběhlo, požádáme, aby se zastavil, necháme štěně osobu očichat, aby poznalo pach cizí osoby a pak ho přivoláme a odměníme.

Chceme, aby se štěně cizích lidí nebálo a současně, aby si jich nevšímalo. Nenecháme štěně cizí osobu hladit. Přítulnost štěněte k cizím osobám není žádoucí proto, že při pozdějším nácviku obrany lze nácvik zlobivosti provést pouze s obtížemi, když si pes v mládí zvykl na přítulnost k cizím lidem. Ve většině případů tito psi pak nejsou při výkonech obran spolehliví a výkon není přesvědčivý.

Obojek si pro štěně pořídíme co možná nejlehčí, aby psovi nebyl nápadný. Štěně s vyrovnanou povahou (a to máme o rottweilerů většinou) si zpravidla obojku ani nevšímá. Štěně se slabší nervovou soustavou musíme odpoutat, nepozorovaně mu obojek navléknout a hrát si dál. Také při krmení nebo při hře s jiným štěnětem mu obojek na chvíli dáváme. Rottweilery se slabší nervovou soustavou najdeme jen výjimečně a to jen při nesprávné výchově chovatelem.

Když si štěně zvykalo na obojek, připneme kousek starého vodítka k obojku a necháme s ním štěně pobíhat. Přivykne-li štěně takto vodítku, zkoušíme vodítko opatrně uchopit, ale musíme se vyvarovat trhnutí. Těchto úkolů se může psovod zhostit od 2 do 3 měsíce. Současně je možné přikročit k nácviku povelu štěkání a k přípravě vyštěkání pachatele.

Při vycházkách štěně pozorujeme a jakmile zjistíme, že má náladu štěkat, snažíme se jej vhodným způsobem k tomu přimět. Způsoby nácviku nelze přesně určit. V žádném případě však nesmíme postupovat drastickým způsobem, abychom tahali štěně za chloupky, za uši neb podobně. Rottveileři jsou žraví, proto můžeme mezi palcem a prostředníkem pravé ruky držet pamlsek (kousek masa), ukazováček je natažený. Dáme štěněti přičichnout k masu, vyslovíme povel "štěkej" a ukazováčkem provádíme posunek. Pamlsek dříve štěněti nepodáme dokud nezaštěká. Jakmile jen málo zaštěká, okamžitě jej pochválíme a pamlsek mu podáme. Později dbáme, aby na jediný povel zaštěkal vícekrát. Jinak můžeme při vycházkách využít každé příležitosti. Naježí-li se štěně při spatření neznámé věci, provokujeme jej povelem "štěkej" a posunkem ke štěkání. Věc, na kterou štěká, se snažíme rozumným způsobem uvést do pohybu, abychom štěně nevylekali. Jakmile štěně zaštěká, podáme mu pamlsek. Další způsob štěkání na povel můžeme spojit s vyštěkáním ukrytého pomocníka. Úkryt musí být předem domluven, pomocník předně instruován, jak si má počínat. Štěně povedeme na delším vodítku. I kdyby se štěně bálo, zkrátí psovod vodítko a přiblíží se co nejvíce ke psu. Tím jej podpoří a udrží v blízkosti pomocníka. Chceme-li vytvořit žádoucí spojitost, aby povel "štěkej" nabyl významu, musíme jej vyslovit, než štěně pomocníka spatří. Je-li třeba, pomocník štěně vydráždí a jakmile začne štěkat, přestane s drážděním a psovod štěně pochválí. Štěně si takto rychle zvykne štěkat na povel a současně je tento postup přípravou k vyštěkání pachatele. Jakmile štěně při pouhém spatření pomocníka začne štěkat, dbáme, aby tento byl v klidu, čímž štěně zvykáme rozlišovat, kdy má pomocníka vyštěkávat a kdy s ním může bojovat. Způsobů je více a na první pokusy se nácvik málokdy daří. Jakého způsobu pro štěně použijeme, záleží na reakci štěněte - na jeho povaze. Tento úkol nemusí být splněn ve 3. měsíci věku štěněte, ale uděláme rozhodně dobře, když zařadíme do plánu výchovy od druhého měsíce, kdy se u štěněte vyvíjí orientační smysl již v plném rozsahu. Bude-li psovod takto pokračovat a systematicky postupovat, opakovat rozpracované cviky, vypracuje později se psem bez námahy přesné a spolehlivé výkony.

Štěkání na povel je zařazeno jako cvik poslušnosti v každé zkoušce. Při nácviku speciálních výkonů se ho používá jako pomocný povel, jako pomocného cviku. Vyštěkání pachatele je stále tvrdým oříškem pro leckterého psovoda a výcvikového instruktora. Proto je záhodno se touto disciplínou zabývat již při výchově štěněte. Nemáme-li tuto možnost, znamená nácvik štěkání na povel i vyštěkávání pachatele mnohem větší a dlouhotrvající práci. Pokud tento nácvik nezařadíme do výchovy štěněte, může se stát, že rottweiler v dospělosti nerad vyštěkává, buď pachatele napadá nebo pozoruje a pak si jej dále nevšímá. Jiné způsoby dráždění psa, jak jsem se již zmínil, tahání za chloupky, uši, slabiny atd., je nevhodné, spíš v rottweilerovi vyvolávají obrácené spojitosti, proto je skutečně nejlepší přípravou pro vyštěkávání pachatele cvik popsán mým způsobem nenásilně provádět již ve výchově.

Ve věku 3 měsíců opakujeme vypracované návyky, vycházky můžeme prodloužit, případně omezit na delší vycházky denně. Pokud máme dostatek času, ponecháme raději delší vycházky i vícekrát denně. Chodíme však stále před krmením. Po krmení pustíme štěně jen k vyprázdnění a dopřejeme mu soukromí. Pokud jsou štěňata pohromadě v hnízdě, bývá tato doba po krmení příležitostí k neúnavným hrám, pranicím a zábavám. Štěňata rottweilerů většinou ani v dalším věku nestojí o klid po krmení a dožadují se zábavy. Rádi štěněti takovou zábavu poskytneme tím, že si s ním hrajeme, necháme přinášet předměty, necháme jej štěkat a dovádět. Obvykle se unaví samo a potom zalehne, aby odpočívalo. Při každém odpočinku musí mít pes naprosté soukromí. Tím vřeleji pak opět psovoda uvítá.

Nezapomeňte, že psi mají větší potřebu spánku než člověk. Zejména štěňata musí plně využít 2/3 vašeho času ke spánku a jen 1/3 ke krmení, vycházkám, k výchově, výcviku atd. Ve věku 3 až 4 měsíců zvykáme štěně na auta, tramvaje, autobusy, vlaky i postupně na ruch ve městě. Postupujeme opatrně, aby štěně nezískalo špatné zkušenosti. Posadíme třeba štěně k noze a vytrváme delší dobu u rušné stanice autobusů, pozorujeme se štěnětem cestující, auta, ovšem tak, aby štěně nepřišlo k úrazu a nebylo příliš blízko tomu ruchu. Když si štěně, zvykne a zvlášť si ničeho nevšímá, jedeme několik stanic autobusem, vlakem, případně užijeme osobní auto atd.

V tomto věku má štěně zpravidla zájem o vše, co se pohybuje a má i snahu se toho pak zmocnit. Běhá za cyklisty, prohání slepice, zajíce, atd. Tomu musíme včas zabránit, nejen kvůli nepříjemnostem, ale proto, že by štěně mohlo přijít k úrazu a proto, že to jsou nežádoucí zlozvyky. U většiny štěňat stačí, zavoláme-li je, jménem a povelem je k sobě přivoláme. Pokud jde o městský ruch, nenecháme štěně volně pobíhat, stále je vedeme na vodítku. Při vycházkách, kdy již střídáme terén bez rušivých vlivů s místy s přiměřenou frekvencí, můžeme štěně střídavě nechat běhat volně, ale vždy s náležitou ostražitostí, aby nedošlo k úrazu. Uposlechne-li štěně na přivolání, vždy jej odměníme pamlskem za přiběhnutí, co je důležité, nikoli za případný přestupek, kterého se chtělo dopustit. Je-li štěně tvrdošíjné a chce prosadit zábavu, přivážeme je na delší a pevný motouz, vyhledáme místo, kde občas jeví pokušení běhat za kořistí a při první příležitosti, když se štěně chce rozběhnout, zavoláme je energicky jménem a povelem "ke mně". Teprve po povelu trhneme motouzem a po přiběhnutí štěně pochválíme a podáme mu pamlsek. Důležité při tom je, abychom s motouzem postupovali tak, že jej štěně nespojuje s psovodem. Po povelu a po trhnutí motouz pustíme k zemi, stále jej však držíme a štěně přilákáme. Oproti tomu, zpozorujeme-li ve volném prostranství, že štěně má náladu se honit a lítá jako splašené, honíme se s ním, abychom mu vynahradili, co mu při výchově dovolit nemůžeme.

Postupně zvykáme štěně i na střelbu. Nebudeme rovnou střílet z pistole, stačí nepozorovaně tleskat do dlaní a podle reakce štěněte si vymyslíme různé zvuky, které jsou podobné střelbě, i když slabší. Příklad: úder dvou prkének o sebe, atd.
U štěněte jsme vypěstovali zájem o přinášení věcí. K upřesnění peška ze starého hadru, který smotáme a případně i prošijeme. Peškem máváme na strany tak, abychom štěně vydráždili, ale nezastrašili. Při tom vyslovujeme nový povel: "aport". Jakmile štěně peška uchopí, pustíme jej a štěně pochválíme. Štěněti se tato hra určitě zalíbí a bude poskakovat, aby nám peška z ruky vytrhlo. V tom případě mu peška podáme, lehce přidržíme a po chvilce jej opět pustíme. Štěně nabývá vědomí síly a cítí se vítězem. Pak peška jemně odebereme, vydráždíme jím štěně a peška odhodíme asi 2-3 m. Když štěně peška uchopí, voláme je k sobě a couváme, aby si nezvyklo s peškem hrát. Přiběhne-li štěně, což je našim cílem, opět se s ním o peška trochu přetahujeme, štěně pohladíme, pochválíme a opět peška jemně odebereme. To už se s ním o peška nesmíme přetahovat, ale uchopíme štěně jemně za horní část mordy a peška mu vyjmeme z mordy. Tento cvik provádíme jen tak dlouho, dokud štěně o peška jeví živý zájem. Nesmíme také zapomenout, že štěňata obvykle od 3 měsíců vyměňují zuby, proto musíme při tomto cviku postupovat velice opatrně, jemně se přetahujeme, po případě po dobu výměny zubů tuto hru vynecháme. Po výměně předních zubů můžeme v této hře pokračovat.

Při vytváření nových povelů se musíme řídit principem neměnitelnosti signálů. To znamená, že si již od počátku výchovy musíme ustálit určitou intonaci, zabarvení hlasu na každý povel jinak. Intonaci pak nesmíme měnit ani během výcviku. V tom nám pomůže naše vlastní mentalita, která nám vštípila zvyklost určitých stejných pohybů i určité intonace při stejných příležitostech. Povely známe ústní a posunkové, Aby pes rozlišil dobře jednotlivé povely, musíme je pronášet zřetelně a vždy stejným přízvukem i tuto zásadu musíme přísně zachovat, poněvadž, jak je známo, pes lidské řeči nerozumí a povely rozlišuje pouze podle intonace nebo zrakem (posunkové).

{jcomments on}