Uxinka a štěně vrh "A" - Ax od JuhásůTuto "publikaci" jsem získala před mnoha lety, desítky stran tištěných na psacím stroji a zajímavé čtení o výchově štěňat. Rozmnožovala jsem ji novým majitelům našich štěňátek a jsem přesvědčena, že po pečlivém přečtení cenné rady pomohly při výchově malých puberťáků, kteří mohli zkoušet na svých majitelích co jim dovolí. I když tato Výchova štěněte byla napsána před 35 lety, má mnoho užitečných informací, rad, které se dodnes používají, převážně se jedná o základy výchovy, které jsou jak pro štěně, tak pro majitele velmi důležité. Myslím si, že by byla škoda, nechat si tyto informace jen pro sebe a proto použiji slova autora: "...nechť dobrá věc slouží všem majitelům, chovatelům a zejména nastávajícím odběratelům rottweilerů. Nechť dobrá myšlenka slouží našemu plemeni, to je výcviku rottweilerů".


Prosím všechny, kteří budou tuto publikaci využívat při výchově svého miláčka, uvědomte si, že rady jsou staré přes 35 let a proto, vše již nemusí být aktuální, ale kvůli tomu nechci do textové části zasahovat, protože je to dílo, které si zaslouží velký obdiv a úctu k panu Jindřichu R. Klausovi, majiteli chovatelské stanice "z Divokých kamenů CS" (Chula, Ira a Karo z Divokých kamenů CS - nejznámější psi tohoto chovatele) a také k ostatním odborníkům, kteří napsali různé knihy o výchově a výcviku psů, jelikož tyto knihy nám dodnes mají co říct, i když byly napsány před padesáti a více lety, např. autoři: K. Němec, J. Skuhrovský, J. Podhorský, T. Rotter, J. Hartl, V. Eis,...

Slovo autora:

Zpracoval jsem celou stať pro "Zpravodaj chovatelů Rottweilerů" v době, kdy se připravuje převod služebních plemen opět do Svazarmu, v době, kdy většina majitelů rottweilerů volá po bližším návodu k výcviku psů a fen tohoto plemene. Proto, nechť dobrá věc slouží všem majitelům, chovatelům a zejména nastávajícím odběratelům rottweilerů. Nechť dobrá myšlenka slouží našemu plemeni to je výcviku rottweilerů.

Děkuji svému učiteli a příteli mistru Republiky Karlu Němcovi za jeho okamžité pochopení, za milou pomoc a především za výchovu štěněte.

Jindřich R. Klaus, v Jáchymově v červnu 1975

 


Výchova štěněte

1. část   2. část   3. část   4. část



S laskavým svolením pana Karla Němce svého učitele a přítele, čerpám z jeho poznatků "Výchovy štěněte", abych je doplnil se speciálním zaměřením na plemeno rottweiler a dal k dispozici odběratelům štěňat a začátečníkům jako důležitou pomůcku při výchově a výcviku.

Kdo se jednou přesvědčil o kladech výchovy štěněte, nezapomene již nikdy tuto pro cvičitele nezbytnou a vděčnou práci, která nenásilným způsobem připravuje více než polovinu celého výcviku. Mladý pes bude ušetřen bolestivých podnětů, kterých se mu dostávalo zastaralými metodami a psovod s vychovaným psem dosáhne lehce úspěchů při výcviku.

Rottweiler se liší ve své povaze od příslušníků jiných plemen tím, že jednou vytvořený reflex je trvalý, což je nesporným kladem, na druhé straně ovšem i nevýhodou, protože nesprávně vytvořený reflex, nesprávná reakce psa při jakémkoliv úkonu zůstává u rottweilerů pevně zafixovaným návykem a jen stěží se dá změnit.

Další rozdíl proti jiným plemenům služebních psů je okolnost, že náš rottweiler dospívá mnohem později, což má zajisté vliv na výcvik, na vytváření podmíněných reflexů, tedy návyků a očekávaných výsledků výcviku. Nemůžeme tudíž od půlročního rottweilera i když figurou již připomíná skoro dospělého psa, očekávat ucelené a vyrovnané výkony. Mnoho psovodů si tuto okolnost neuvědomuje, postupuje špatně a odsuzuje rottweilery neprávem.{jcomments on}

Výchova štěněte a mladého psa musí předcházet výcviku. Bez výchovy psa, speciálně rottweilera, nemůžeme očekávat správné a zdárné výsledky výcviku. Víme, že rottweiler je klidný, vyrovnaný, živý, vědomý si své síly a mohutnosti, je to pes s dobře vyvinutým obranným pudem. Všechny jeho klady vyžadují bezpodmínečně správnou výchovu, zejména do jednoho roku stáří, aby se jeho zděděné vlastnosti mohly rozvinout dalším výcvikem, nebo, aby ve stáří jednoho roku byl natolik poslušný, že majitel, který nemá možnost výcviku případně nemá zájem o další výcvik, mohl s vychovaným psem či fenou chodit kamkoliv, pohybovat se bez obav, že musí svého psa hlídat více než pes hlídá svého pána.

Zejména je třeba výchovu rozdělit na dvě nestejná, časově nepřesná oddělitelná údobí.

První údobí obsahuje vycházky se štěnětem nebo mladým psem, vytvoření základních a nejdůležitějších prvků výchovy. V tomto prvním údobí je třeba, aby štěně slyšelo na své jméno, aby mělo bezvadné přivolání, aby vědělo, co je hodný a co fuj.

V druhém období výchovy
se psovod se štěnětem střetává s jinými osobami, se psy a jinými zvířaty, nastává výchova za součastně probíhajících rušivých vnějších podnětů, které mají vliv na výchovu a pozdější výcvik. Zvlášť sebevědomá povaha rottweilera bývá často při nedostatečné výchově důvodem nedůtklivého, až neukázněného chování jedince, čemuž je třeba předcházet. Nebude-li se štěně nebo mladý pes pohybovat mezi jinými psy, nezvykne si na ně, bude agresivní, nespolehlivý, nebude mít jisté ponechání na místě a psovod jej bude muset neustále hlídat. Správným postupem ve výchově tomu lehce předcházíme tak, aby rottweiler nebyl ani bázlivý a nejistý ani agresivní.

Cvičiště má pro každého psa zvláštní pachy, obsahující mnoho vzruchu a pokušení. Proto je třeba štěně nejdříve vychovat v nerušeném prostředí a teprve potom přistupovat k rozšíření jeho zkušeností tak, aby si zvykalo jak na prostředí cvičiště, tak na přítomnost jinných psů a lidí. Nejde o to, na cvičišti nacvičovat prvky poslušnosti, naopak doporučuji nácvik provádět mimo cvičiště a pak na cvičáku pouze opakovat skoro hotový cvik, usměrnit a zdokonalit.

Dalším méně důležitým předpokladem úspěšné výchovy a následujícího výcviku, jsou teoretické znalosti psovoda, případně jeho zkušenosti. Nedoporučuji, aby někdo začal cvičit rottweilera jako svého prvního psa. Je to plemeno příliš inteligentní, chceme-li tak mluvit v lidském slova smyslu, než aby chyby začátečníků se daly lehce odstranit jako u jiného plemene. Zde se jeví jako nedostatek hlavně nezkušenost začátečníka, který do výchovy a do výcviku dává chyby, kterých si není vědom. Při mentalitě rottweilera se s obtížemi odstraní chybné návyky a mnohdy se psovod diví, že nelze docílit správný výkon. Málokterý psovod si uvědomuje, že chyba je u něj, nikoliv u psa a připisuje nesprávně provedený výkon všemu jinému jen ne své osobě. Hlavní chyba je v takovém případu v začátku nácviku, ať ve výchově, nebo ve výcviku, nesprávný přístup k nácviku, to znamená špatnou cestičku, z které už rottweiler neuhýbá. Proto nelze docílit správný výkon ani později. Chci každopádně začít u štěněte, i když se některé prvky výchovy, v útlém věku zanedbané, dají ještě později napravit. Ovšem za mnohem větší námahy a časové ztráty.

Třebaže v prvních dnech po narození nemá okolí vliv přímo na nervovou soustavu štěňat, je přesto nutné, aby jejich tělesnému vývoji byla věnována patřičná péče, poněvadž s organismem se vyvíjí součastně i nervová soustava. Je to záležitost výživy kojící feny a věc prostředí, v kterém fena po porodu žije. To je záležitost chovatele, aby fena měla náležitou péči a klid, včetně pohodlí. Je to období, kdy pro mladého živočicha začíná nový složitý život, protože postupně nové vjemy čichové, sluchové, hmatové a zrakové, jsou podmínky k vývinu složitého obranného reflexu. Proto musí chovatel dbát, aby štěňata poznávala postupně a nenásilně nové vjemy a jeho hlavním úkolem je vychovat mláďata s nenarušenou nervovou soustavou. Poznají-li štěňata najednou velké množství nových dojmů v neúměrné míře, mohlo by to poškodit jejich mladou nervovou soustavu, přes silně dědičně zakotvený obranný pud a mohlo by se stát, že by příliš silné podněty vyvolaly pasívní formu obranné reakce, štěňata by se bála. Chceme-li ze štěněte vychovat zdatného jedince, musí naše péče a výchova být zaměřena systematicky k určenému cíli, v tomto případě k služebním vlastnostem rottweilera.

Zvlášť vnímavý je každý mladý rottweiler, fena nebo pes, na zacházení ze strany psovoda. Citlivý psovod dovede psovi dát jistotu, kterou by třeba nabyl později, to se týká jak sebevědomí, tak zvlášť obranné reakce, která v každém příslušníku tohoto plemene má nejlepší předpoklady na základě zděděných vlastností. Zde se prokazuje schopnost psovoda vychovat ze psa zuřivého jedince, kterého v rámci plemene nechceme, nebo správného, jistého obranáře, anebo dokonce bázlivého, nervózního psa, který taktéž nepatří do výběru chovných párů. Rottweiler se slabou nervovou soustavou je výjimkou zacházení, v nesprávné výchově, ať jednoznačně zanedbané, nebo přehnané. Každopádně jedinci se slabou nervovou soustavou se nehodí k výcviku a jsou vyřazeni z chovu.

Úspěch při výchově a výcviku psa nezávisí jen na zvláštnostech povahy psů, ale stejnou míru na povaze a vlastnostech psovodů. Ani dobré vlastnosti psovoda však nestačí k tomu, aby se nedopouštěl chyb. Psovod musí být především vyzbrojen teoreticky, musí umět psovi vytvořit správné podmínky pro každý úkon, který chce vypracovat v návyk a to již od štěněte. Psovod působí na psa svým osobitým pachem, hlasem chůzi i pohyby apod. Proto se musí psovod neustále kontrolovat, aby dával psovi, intonací hlasu, případně pohybem vždy stejné povely. Psovod si musí být vědom, že musí štěně nebo psa volat jménem před každým povelem, aby jej upozornil, že vůbec něco chce, pak učiní asi vteřinu přestávku, po které musí následovat výkonný povel. Psovodi dělají tu chybu, že v okamžiku, kdy pes nereaguje tak, jak by chtěli, i na dálku volají psa jménem, většinou výhružnou intonací a vynechají vůbec výkonný povel. Tento způsob je velmi špatný a vyvolává většinou obrácenou, naprosto nežádoucí spojitost, nehledě k tomu, že na psa můžeme působit na kratší či větší vzdálenost až po náležité přípravě. To si vysvětlíme v dalším průběhu výchovy. Je to vlastně jedna z hlavních chyb psovodů,  kteří zlidšťují psa, připisují mu způsob lidského myšlení.
Dříve než psovod přistupuje k nácviku, i v době výchovy, je nutné, aby měl výcvik promyšlený, aby měl sestavený přesný postup k vypracování výkonu.  Zde je jediným vodítkem při sestavování cviků sled podmínek k vypracování podmíněných reflexů a samotná povaha psa. Pokud jde o podmíněné reflexy, nebudu je zde rozebírat, protože tato kapitola patří jako samozřejmost do teoretických vědomostí každého psovoda, bez nichž nemůže vůbec přistupovat k výcviku. Úroveň připravenosti psovoda (viz."Výcvik psa" od Ing. Hartla Karla Němce a Jana Skuhrovského), charakter psovoda, zájem o práci a láska ke psu mají rozhodující význam pro úspěch výchovy a výcviku i logickým úsudkem pro praktické použití psa. Patří k tomu dále rozhodnost, pak náročnost a to v prvé řadě vůči sobě, velká dávka trpělivosti, důslednosti a všechny podmínky k držení psa služebního plemene, jakým je rottweiler.

Nezkušený psovod se dopouští hlavních chyb tím, že zlidšťuje psa, že mu přičítá lidské vlastnosti a oceňuje jej z hlediska lidského rozumu. Tento postup vede k hrubým chybám, které se u rottweilera dají těžko napravit. (příklad: místo krátkých, jednoznačných a stručných povelů užívá psovod celou záplavu slov, takže pes, i když rád poslouchá hlas svého pána, vůbec neví, nerozpozná co mu pán chce). Pes má možnost (podle koeficientu inteligence plemene) zapamatovat si při správném postupu asi 60 až 80 stručných povelů, slov sdělení. Tuto, do jisté míry omezenou škálu, vzájemného dorozumívání musíme využít. Proto nesmíme ani změnou intonací rušit vytvořený návyk proto, že bychom jinou intonací, jiným zabarvením hlasu vytvořili jiný povel. Ani v době, kdy už je návyk, to je správný reflex trvalého rázu vytvořen, nelze měnit hlas a způsob povelu.

Druhá chyba je nedocenění typických zvláštností psa a tím nesprávné působení nepodmíněných podnětů. (příklad: známý povel v nepravý čas). Třetí, hlavní chybou je neznalost podmínek k vytvoření podmíněných reflexů. Dále, opakuje-li psovod se psem některý cvik příliš často, nastává u psa obranný útlum a pes přestává pracovat (psovod se diví, přesto chce docílit výkon, což situaci ještě zhoršuje). Při častém zákazu nebo přinucení, se pes začne psovoda bát, případně, což je u rottweilerů zdůvodněné, odmlouvá, nebo dokonce psovoda napadá, kousne. Tím se vytváří nesprávný vzájemný vztah. Hrubé zacházení snad nepřijde v úvahu, protože mluvíme o štěněti či mladém psovi. Při této zmínce chci podotknout, že do výchovy ani do výcviku nepatří nikdy tělesný trest. Psovod, který tvrdí opak, dokazuje, že psům vůbec nerozumí a navíc neví co je základem ve výchově a ve výcviku. Neví, že návyky t. j. podmíněné reflexy, vytvořené na základě kombinace podmíněných a nepodmíněných reflexů, se mohou správně uplatnit jen při správném postupu a naprosté důvěry psa v psovoda.

Prostředí, ve kterém se pes pohybuje, jak na vycházkách, tak při výcviku, působí na psa různými vnějšími podněty. Všechny změny prostředí i organismu samotného psa jsou pro psa složitými činiteli. U psa velmi hladového můžeme např. pozorovat zvýšení dráždivosti. V našem případě je žádoucí a využíváme ji pro metodiku výchovy a výcviku psa. Oproti tomu, jakmile pozorujeme pokles aktivity psa, musíme zjistit příčinu a odstranit ji.

Vrátím se ke štěněti, které jsme převzali od chovatele. Smutná nálada, nářek od smečky odloučeného tvorečka, brzy přejde v novém prostředí. Již před tím, než jsme štěně přivezli domů jsme museli zajistit vše, aby mělo příznivé podmínky v novém domově. Začneme tím, že přivykáme štěně na jméno. Docílíme to velmi snadno, když mu neseme potravu. Štěně krmíme pravidelně, v určitou hodinu tak, aby mezi krmením řádně vytrávilo a pak nás bude pozorně pozorovat, když mu potravu přinášíme. Jméno musíme vyslovit důrazně, vždy stejnou intonací hlasu, nesmí být skloňováno.

Pro psa je nejdůležitější podmínkou k jeho zachování potrava, kterou mu po vyslovení jména podáváme. Tímto postupem rychle jménu přivykne. Stále jej však v tomto návyku utvrzujeme při každém krmení. Pak už můžeme jméno spojit s přivoláním a předsednutím psa před psovoda. Přivolání vyslovujeme zásadně laskavou intonací, štěně a později i psa vždy laskavým hlasem k sobě přilákáme. Při vycházkách na nerušených místech štěně občas zavoláme jménem (stejnou intonací jako při přinášení potravy) a připojíme povel "Ke mně". Vycházky děláme zásadně před krmením, aby štěně okamžitě reagovalo na jméno. Ukážeme štěněti pamlsek a po přiběhnutí jej podáváme v takové poloze, aby bylo nuceno, před námi se posadit. Opět je nutné dodržovat stejný postup, navíc je třeba zvolit si novou, laskavou intonaci pro tento nový povel "Ke mně". Pamlsky podáváme zásadně malé, abychom štěně nenakrmili.

Některá štěňata špatně přijímají potravu, zřejmě nebyla chovatelem v tomto směru dost důsledně vychovávaná. I když to bývá u rottweilerů vzácným jevem, je na nás, abychom to napravili. Odbíhá-li štěně od krmení, dovolíme to nanejvýš 2-3 krát, pak misku s potravou odebereme a štěně obdrží další potravu až po 5-6 hodinách, při dalším krmení. Jak jej zvykáme soustředěně žrát, tak bude také soustředěně pracovat. Nesmíme pochopitelně dovolit, aby štěně mělo možnost přijímat potravu mezi krmením. Zbytky lidských jídel štěněti nedáváme vůbec, teprve, když je větší, zbytky můžeme přimíchat do potravy ke krmení. Nikdy, ani když je pes dospělý, se nesmí strava skládat jen ze zbytků. Pes špatně snáší kořeněná jídla a soli potřebuje jen minimální množství, které v různých látkách obdrží, takže potravu zvlášť nesolíme. Vápno, železo a ostatní prvky, důležité pro růst a sílu těla, podáváme co nejvíce v přirozeném stavu a jen výjimečně se uchýlíme k přípravkům lékárenským. Okolnost, že štěně a později pes neobdrží potravu v období mezi krmením, je velmi důležitá a vytváří z části návyk, že potravu dostává vždy v pravidelných intervalech. Ne jinak!

Veškerou nežádoucí činnost přerušujeme povelem "Fuj". Pro tento povel si musí psovod volit opravdu výhružnou intonaci a vyslovit jej s patřičným důrazem.