Uxinka a štěně vrh "A" - Ax od JuhásůS pachovými prácemi začneme se 4 měsíčním štěnětem, případně i dříve. Psovod musí znát teoretické základy výcviku pachových prací, musí být klidný, rozhodný, vytrvalý a svého psa musí mít rád. I když tyto předpoklady platí pro každého, kdo se chce zabývat výcvikem, obzvláště na ně klademe důraz při cviku pachových prací. Výcvik v pachových pracích je všeobecně považován za nejtěžší obor výcvikářské práce. Mnoho cvičitelů tvrdí, že každý pes se nehodí pro pachové práce. To není zcela správné. Záleží na trpělivém opakování, hledání nejvhodnějších způsobů nácviků a výsledek musí být kladný. Je pravda, že ne každý pes v pachových pracích vyniká, stopovat však musí každý, nemá-li po nemoci ochrnuty čichové orgány. Většina psů má schopnosti k provádění velmi dobrých pachových prací, záleží však v největší míře na cvičiteli samotném, aby vhodnou formou docílil, co od psa požaduje.





Výchova štěněte
1. část   2. část   3. část   4. část


V době před domestikací psa, pes žil ve volné přírodě a to ve smečkách, musel každý pes stopovat, jinak by zahynul hlady. Nesporně není vhodné pro všechny psy volit stejnou metodu nácviku pachových prací. Máme možnost vybrat si mezi třemi metodami nácviku pachových prací:
1. Na ponožku s masem - čili na potravu! 2. Na aport, na peška - čili na, kořist! 3. Na psovoda neb rod - příslušníka - čili na vůdce smečky!
Kterého ze způsobu máme použít nám štěně ukáže samo. Jestli se nám podařilo vychovat náruživého aportéra, můžeme hru s peškem použít k nácviku stopy. Je-li štěně žravé, a to rottweiler rozhodně je, tak použijeme metodu na potravu asi takto:

1. Nácvik stopy na potravu - je podle nejširšího názoru způsob pro štěně nejpřirozenější. Víme, že pes se v přírodě musel o sebe postarat sám, nikdo mu potravu nepředkládal, někdy musel o potravu tvrdě bojovat a než k tomu mohlo vůbec dojít, musel zpravidla nejdříve stopovat. Jestli smečka pronásledovala kořist a štěně smečce nemohlo stačit, bylo nuceno využít čichu, svého nejvyvinutějšího smyslu. Jen po stopě kořisti nebo smečky se mohlo štěně zachránit a je nesmyslem tvrdit, že se štěně pro své pohodlí vzdalo stopy, protože pud sebezáchovy by mu to nedovolil. Proto není přehnané, když tvrdím, že stopovat musí každý pes. Je na nás, abychom štěněti připravili podmínky co možná nejpřirozenější. K tomu přijde, že rottweiler je příslušník velmi žravého plemene a je proto logické, budeme-li nácvik stopy provádět na potravu, že štěně velmi rychle pochopí, o co nám jde. Zásadně musíme nácvik provádět vždy před krmením, aby štěně bylo dostatečně hladové a potrava jako nepodmíněný podnět byla tak dostatečně působivá. Víme, že jeden z předpokladů vytváření podmíněného reflexu je, že nepodmíněný reflex musí být dostatečně silný, aby působil. Při tom dbáme, aby v terénu bylo co nejméně rušivých podnětů jako zvěř, lidé, dobytek, atd., aby i další podmínky k vytváření podmíněného reflexu byly splněny.

Máme-li tyto předpoklady zajištěny, přivážeme štěně ke stromu a z kapsy vyjmeme sáček s masem, dáme štěněti k němu přičichnout a opakujeme povel "stopa" nebo "hledej". Intonací laskavou, měkkou, vtíravou. Začneme-li povelem stopa, musíme u toho zůstat i nadále, stejně, jako když začneme povelem hledej. Štěně si intonaci povelu rychle zapamatuje, protože nastává spojitost mezi povelem a vůní masa. Pak odejdeme několik kroků od štěněte, přešlapujeme na místě asi 50x50 cm velikém. Tím se hromadí větší množství našeho pachu. Tento nášlap děláme vždy v jednom směru, t.j. ve směru stopy. Ze sáčku vyjmeme maso a vložíme je do staré ponožky tak, aby nás štěně mohlo dobře pozorovat. Po celou dobu této přípravy opakujeme povel "hledej" (nebo "stopa"). Ke štěněti se několikrát vrátíme, dáme mu opět přičichnout k ponožce s masem a opakujeme povel. Potom se vrátíme k nášlapu, nápadně upustíme ponožku s masem a aby štěně nepostřehlo, ponožku opět zvedáme a jdeme drobnými kroky od štěněte rovným směrem a vždy po větru. Celý postup je značně důležitý, abychom co nejrychleji docílili nácvik na stopu povelem. Asi po 5 krocích položíme na stopu kousek masa a když se vzdálenost od nášlapu prodlouží na 10 kroků, upustíme ponožku s masem tak, aby na dálku nebyla vidět a pak se po vlastní stopě vrátíme k nášlapu. Štěně na krátkém vodítku přivedeme k nášlapu a dáme mu povel k hledání stopy. Kdyby štěně o stopu nejevilo zájem nebo nepochopilo, co chceme, můžeme mu prstem ukázat k nášlapu a vést po stopě k místu, kde je položeno maso. Štěně pochválíme, maso mu necháme sežrat a působíme na něj tak, aby stopu dále sledovalo. Když na konci stopy najdeme ponožku s masem, radostně jej pochválíme a necháme mu z ponožky 1-2 kousky masa sežrat. Po 2 až 3 pokusech samo jeví zájem o stopu, protože se již začíná vytvářet spojitost mezi povelem a masem. Od ukazování prstem ihned upustíme, jakmile štěně samo začně přičichávat k zemi a jevit zájem o stopu. Zjistíme-li, že povel "hledej" (nebo "stopa") nabyl na významu, nemusíme je již při našlapování vyslovovat. Povel pak vyslovíme až při navádění štěněte na stopu. Uvedeným způsobem je třeba denně 2 až 3 pokusy nacvičovat. Stopu neprodlužujeme teprve tehdy, když ji štěně soustředěně sleduje. Dojdeme-li k tomu, že štěně vypracuje 50 m dlouhou stopu, pak nepokládáme uprostřed stopy maso na stopu samotnou, ale zabalíme jej do kousku hadru, abychom pak od samého začátku nácviku štěně přiměli k tomu, aby nám označilo předměty. Předměty může štěně jakýmkoli způsobem, ale měl by to být stále stejný způsob označování ve smyslu zkušebního řádu. (Zalehnout, sednout, vzít předmět do mordy-aportování). Po pokládání stopy se ke štěněti již nevracíme po vlastní stopě (nezdvojujeme stopu), ale vracíme se obloukem. Při nácviku takové stopy již neprovádíme 3 pokusy za sebou, ale podle časových možností se štěnětem můžeme vypracovat 1 stopu ráno druhou pak odpoledne nebo večer, ale vždy před krmením. Štěně na stopu uvádíme hned po jejím položení. Časový interval stopy prodlužujeme automaticky, protože denně pokládáme o několik kroků více. Když nám štěně při systematickém prodlužování stopy vypracuje stopu 100 m dlouhou, přikročíme k nácviku lomů. Než docílíme lomy, musíme pokládat více stop ve tvaru oblouků a vlnovek. Stále stopy pokládáme po větru a pro lepší orientaci kladeče v terénu, kde jsou určité, dobře viditelné orientační body. Tato okolnost je proto důležitá, abychom mohli štěně dobře kontrolovat, správně po stopě vést. Oblouky a vlnovky pokládáme jak doprava, tak doleva. Když už štěně takové stopy vypracuje a spolehlivě sleduje, můžeme nácvik ztížit tím, že k vlnovkám přidáme ještě tupý úhel. Abychom docílili, že štěně vypracuje lomy čisté, položíme 3 až 4 m za lomem předmět s masem, což štěně donutí k rychlému a pečlivému vypracování lomu.

Po několikerém opakování štěně pochopí, že je nutné držet se pevně a soustředěně pachu na stopě. Jakmile štěně zjistí, že za lomem v prodloužené přímce stopa dále nepokračuje, bude se snažit stopu za lomem rychle najít, poněvadž již poznalo, že najde pamlsek, když dobře vypracuje lom. Pracuje-li štěně již přesně na lomech, pokládáme předmět s masem postupně dále za lom. Nepřetěžujeme štěně starými stopami, stačí, když do stáří 1 roku bude spolehlivě pracovat na stopách 30 minut starých, za to však dostatečně dlouhých. Již v počátečním nácviku stop, když štěně dokáže spolehlivě vypracovat stopu 100 m dlouhou na nízkém, travnatém terénu, zvykáme je na přechody do různého terénu. Budeme-li v tomto údobí výchovy všechny stopy pokládat v různorodém terénu, štěně přechody záhy vypracuje bez dlouhého váhání, protože v tomto věku ještě nedokáže rozlišit obtížnost sledování pachů na různých podložkách. Kdybychom na tuto okolnost pozapomněli, nebo přechody nacvičovali až později, dalo by nám to daleko více práce. Štěně, které si zvyklo pracovat v lehkém jednotném terénu, by při pozdějším nácviku přechodů nejevilo tolik zájmu, protože již rozlišuje obtížnost sledování pachů na ornici proti travnaté louce.

Nácvik stopy provádíme důsledně a rozhodně nespěcháme! Zjistíme-li, že některý úsek nácviku štěně nevypracuje spolehlivě a jistě, vrátíme se raději k úseku, který byl spolehlivě zvládnut a nebudeme nacvičovat nové prvky. Psovod si musí uvědomit, že popsané prvky jsou důležité pro rottweilery proto, že jednou získaná zkušenost jako náběh k trvalému reflexu ovlivňuje značně další nácvik a způsob stopování vůbec. Budeme-li postupovat příliš rychle, nesprávně, nemůžeme s tím počítat, že vůbec někdy docílíme čistou, spolehlivou práci na stopách. Další stěžejní okolnost je křížení stop. Se štěnětem se sice vůbec na tento nácvik nespecializujeme, ale nebudeme také úzkostliví, když nám někdo stopu přišlápne. Kdo to s výchovou a výcvikem myslí vážně, bude sám taková místa občas vyhledávat. Pokládáme také stopy přes polní cesty, nesmí se stát ale pravidlem. Někdy položíme stopu přes cestu, jindy před cestou uhýbáme lomem. Počínáme si tak proto, abychom u štěněte nevypěstovali návyk, běžet bez váhání a bez ověřování rovnou přes cestu, ke které se stopa přibližuje. Totéž se týká mezí na lukách, okraji lesa apod. S nácvikem stop je třeba neustále pokračovat a postupně přizpůsobovat podmínky požadavkům zkušebního řádu i praktickému použití psa.
Nácvik stopy můžeme u náruživého aportéra provádět jinak, nesmíme však nikdy zapomenout podmínky k vytvoření podmíněného reflexu. Tento způsob na aport, na peška se hodí jen pro skutečně náruživé aportéry. Tím bychom splnili několik podmínek najednou. (Stav dráždivosti a síla nepodmíněného podnětu). Štěně se nesmí rozptylovat rušivými podněty, jak vnějšími, tak vnitřními. Je-li vše v pořádku, přivážeme štěně ke stromu, případně jej necháme držet od člena rodiny. Asi 5 m od štěněte provádíme nášlap stejným způsobem jako při předchozím nácviku na potravu.

2. Nácvik stopy na aport - na peška provádíme stejným začátkem, jen že místo sáčku s masem ukazujeme štěněti peška stejným způsobem jako při nácviku aportu a vyslovujeme při tom povel "hledej-aport". Vytváříme u psa nový podmíněný reflex, proto vyslovíme povel vždy stejným způsobem, zvláštním zabarvením hlasu. Ještě vícekrát opakujeme povel "hledej aport", peška na nášlapu viditelně upustíme a zvedneme tak, aby to štěně nevidělo. Pak jdeme po větru drobnými krůčky asi 10 m od štěněte, peška pustíme na zem a vrátíme se po vlastní stopě. Štěně vedeme na krátkém vodítku k nášlapu a po cestě již vlídně vyslovujeme povel "hledej-aport". Můžeme při prvním pokusu ukázat na místo nášlapu a směr stopy. Během sledování opakujeme povel "hledej-aport". Od pomocného povelu "aport' později upustíme. Jakmile štěně čichne k zemi, ihned jej pochválíme. Když pak najde peška na konci stopy, opět jej radostně pochválíme, pohrajeme si s ním a peška mu vícekrát hodíme. Tento pokus podle nálady štěněte 2 až 3 krát opakujeme. Po několika zdařilých počátečních pokusech prodloužíme stopu, až postupně na 500 kroků a zpět se vrátíme již obloukem. Nikoli po vlastní stopě. Současně při prodlužování stopy prodlužujeme vždy stopovací vodítko. Abychom se přesvědčili, zda-li štěně stopu soustředěně sleduje, položíme místo rovné stopy vlnovku a přejdeme K nácviku lomu. Stopu pokládáme stále ještě po větru a lomy z počátku děláme jen tupé. Lomy střídáme vlnovkami do leva a doprava a postupně přecházíme z tupých úhlů na pravé. Na ostré lomy vůbec nespěcháme. Ostatní postup je stejný jako u 1. způsobu nácviku stopy na potravu. Chceme-li nacvičovat stopu na psovoda, potřebujeme pomocníka nejlépe rodinného příslušníka, nebo někoho koho štěně dobře zná.

3. Nácvik na psovoda - začínáme tak, že pomocník drží štěně a psovod dělá nášlap několik kroků od štěněte. Při odchodu láká štěně k sobě. Pomocník pak odvede štěně do úkrytu, aby již pomocníka nevidělo. Psovod klade stopu 20 až 30 m dlouhou a ukryje se. Pak uvede pomocník štěně na nášlap dá mu povel "hledej" a snaží se, aby štěně psovoda po stopě našlo. Když pak štěně psovoda po stopě najde, psovod ho pochválí a podá mu pamlsek. Tento způsob se několikrát opakuje, stopu vždy o několik kroků prodloužíme. Úkryty střídáme, abychom štěně přiměli stopu hledat čichem. Když štěně pochopilo, co od něho chceme, psovod pak stopu sleduje se štěnětem sám.

Jak dříve uvedeno, použijeme jako nepodmíněného podnětu k stopování ponožku s masem, případně peška k aportování, anebo jinou milou hračku. U všech způsobů nácviku musíme dbát, abychom u štěněte vypěstovali co největší zájem o stopu a pak teprve stopu prodlužovali. Nácvik stopy podle některého uvedeného způsobu si může psovod rozdělit podle schopností štěněte, to znamená podle zájmu, podle způsobu vypracování stop, atd. Předměty střídáme, abychom štěně pak zvykali na čistotu pachů. Chceme-li ze štěněte vychovat psa-stopaře, musíme v tomto oboru pracovat každý den. V žádném případě štěně nepřetěžujeme dlouhými nebo starými stopami. Nácvik musí být pro štěně zajímavý, ať již použijeme jakéhokoli způsobu. Domnívám se, že skutečně nejpřirozenější způsob nácviku syrového štěněte na stopu je první způsob na potravu, ale záleží na psovodovi, jaký způsob si zvolí, toho se pak musí držet. Nelze střídat různé způsoby nácviku stopy!
Ještě o stopování při různých povětrnostních podmínkách. Nacvičovat a trénovat psa na stopování lze za každého počasí, nejsou-li příliš velká vedra anebo příliš kruté mrazy. Za mírného deště se pachy na stopách dobře udržují a psi je dobře vnímají. Je-li na jaře bláto, lze nacvičovat stopy i v lese. V zimě, kdy je terén pokryt sněhem, lze práci psa velmi dobře kontrolovat i když je terén přešlapán. Dále je při sněhu větší možnost nácviku pachového kříže. Reakci mnohem lépe postřehneme, máme-li sami přesný přehled o stopě. I když se ve sněhu při mírném mrazu pachy velmi dobře a koncentrovaně drží, není obava, že by pes přestal stopovat, jak sejde sníh. Ten nesejde nikdy za jediný den, takže přechod nebude příliš náhlý pro psa. Případně se mohou dříve zanedbané přechody na různý terén nacvičovat, když sejde sníh.

0 stopování by se dalo říci ještě mnoho, ale nejdůležitější je, aby štěně mělo zájem o stopu a psovod, aby poctivě nacvičoval a pracoval. Výsledek se pak musí dostavit. Rottweileři jsou velmi náruživými stopaři a záleží na psovodech, jakým důsledným způsobem nacvičovali počátky stop, aby sledování stop se stalo trvalým správným reflexem! Nejsou-li začátky správně nacvičovány, lze to poznat záhy a náprava je zdlouhavá a těžká. Nejlépe začít znova a správně. Znovu zdůrazňuji, že nelze spěchat při nácviku, nelze příliš rychle považovat jeden úsek za procvičený a postupovat. Omyl se hned ukáže, když pak pes na stopě lajdačí, nesleduje čistě lomy, nemá zájem o předměty.

Od 3 měsíců věku štěněte, jak jsem již uvedl, chodíme obvykle jen jednou denně na procházky, ale za to na 2 až 3 hodiny. Štěně zvykáme postupně vytrvalosti, trénujeme delší procházky ostřejším tempem, do kopce. Zejména v létě štěně zvykáme na vodu a plavání .Zde je třeba říci, že rottweileři mají vesměs vodu a plavání rádi. Ovšem přístup k vodě je u každého psa jiný. V žádném případě neužívejte násilí, nikdy štěně do vody neházejte, ale lákejte je k sobě do vody, nejdříve do mělké, postupně a pomalu do hlubší, aby mělo možnost se odpoutat od země a plavat. Každý pes, každé štěně rottweilera umí plavat. Stává se často, že štěně skočí za aportem do vody, zaplave si a co nejrychleji vyleze z vody ven. Pak už nechce samo do vody a tak psovodovi nezbude než sám do vody jít a štěně přilákat a tak jeho nedůvěru k mokrému elementu přemoci. Vycházky se štěnětem střídáme ve dne i v noci, ale vždy před krmením! Postupně zvykáme štěně na vše, co by jej mohlo nějak při výcviku překvapit. Také jej zvykáme na jízdu všemi dopravními prostředky. Překážky vyhledáváme přirozené a úměrné k velikosti štěněte. Nejvyšší překážka nesmí přesahovat výšku samotného štěněte. Není záhodno nacvičovat přeskoky přes překážky příliš brzy, protože rottweiler je dosti těžký a přílišné zatěžování páteře by mělo špatné následky. Pro překonávaní kladiny slouží nejlépe lávky a můstky přes potoky a pod. Může se stát, že štěně projeví zájem o pronásledování zvěře. Tento zájem je přirozený, nesmíme jej však nechat projevit se v takové míře, že se stane vášní. Když se nám rozběhne prvně za zvěří, zavoláme jej k sobě a odměníme po přiběhnutí pamlskem. Převládne-li kořistnický pud a bude-li silnější než naše přivolání, musíme takové příležitosti (ovce, slepice, atd.) vyhledat a připravit se patřičně. I kdyby štěně za zvěří uteklo a pak se vrátilo, nesmíme jej trestat, poněvadž bychom jej pak trestali za přiběhnutí k psovodovi. V tomto případě je lepší, si štěněte nevšímat, a chovat se, jakoby se nic nepřihodilo. Pes nezná časové spojitosti, nemůže logicky myslet, má jen zděděné, nepodmíněné vlastnosti a pak zkušenosti z nichž se vyvíjí podmíněné reflexy. Abychom mu však v takové nežádoucí činnosti zabránili, připoutáme jej na tenký, ale pevný, motouz, a vyhledáme místo, kde je hojně zvěře. Při první příležitosti necháme štěně rozběhnout se za zvěří, zavoláme jej jménem a povelem "ke mně" po vyslovení povelu trhneme motouzem, abychom mu zabránili v pronásledování zvěře. Když k nám přiběhne, protože jsme mu v delším běhu zabránili, musíme jej pochválit a podat pamlsek. Pak jdeme dál a čekáme na další příležitost. Bude-li třeba, opět zakročíme rázně stejným způsobem. Příště vyhledáváme jiná místa, pronásleduje-li pes zvěř dále, musíme celý postup opakovat tak dlouho, až štěně přestane zvěř pronásledovat.{jcomments on}