Uxinka a štěně vrh "A" - Ax od JuhásůDnes přináším poslední počteníčko o výchově mladých rottweilerů, které bylo napsáno před mnoha lety, a proto znovu uveřejňuji úvodní slova, které jsem napsala při prvním díle našeho seriálu o výchově. Doufám, že jste v této obsáhlé "publikaci" našli zajímavé informace, které se hodí i v této době a všem přeji při výcviku jasnou hlavu, pevné nervy a co nejméně chyb!


Tuto "publikaci" jsem získala před mnoha lety, desítky stran tištěných na psacím stroji a zajímavé čtení o výchově štěňat. Rozmnožovala jsem ji novým majitelům našich štěňátek a jsem přesvědčena, že po pečlivém přečtení cenné rady pomohly při výchově malých puberťáků, kteří mohli zkoušet na svých majitelích co jim dovolí. I když tato Výchova štěněte byla napsána před 35 lety, má mnoho užitečných informací, rad, které se dodnes používají, převážně se jedná o základy výchovy, které jsou jak pro štěně, tak pro majitele velmi důležité. Myslím si, že by byla škoda, nechat si tyto informace jen pro sebe a proto použiji slova autora: "...nechť dobrá věc slouží všem majitelům, chovatelům a zejména nastávajícím odběratelům rottweilerů. Nechť dobrá myšlenka slouží našemu plemeni, to je výcviku rottweilerů".

Prosím všechny, kteří budou tuto publikaci využívat při výchově svého miláčka, uvědomte si, že rady jsou staré přes 35 let a proto, vše již nemusí být aktuální, ale kvůli tomu nechci do textové části zasahovat, protože je to dílo, které si zaslouží velký obdiv a úctu k panu Jindřichu R. Klausovi, majiteli chovatelské stanice "z Divokých kamenů CS" (Chula, Ira a Karo z Divokých kamenů CS - nejznámější psi tohoto chovatele) a také k ostatním odborníkům, kteří napsali různé knihy o výchově a výcviku psů, jelikož tyto knihy nám dodnes mají co říct, i když byly napsány před padesáti a více lety, např. autoři: K. Němec, J. Skuhrovský, J. Podhorský, T. Rotter, J. Hartl, V. Eis,...bg_psi

Výchova štěněte
1. část   2. část   3. část   4. část


Pro začátečníka je lepší nacvičovat "sedni" za pochodu proto, že štěně při pohybu má menší stabilitu. S upoutaným štěnětem jdeme pochodovým rytmem. Při zastavení rozkážeme "sedni" pravou rukou trhneme mírně vodítkem vzhůru, štěně nemůže v chůzi pokračovat a levou rukou tlačíme na záď. Cvik 3x až 4x opakujeme a štěně vždy pochválíme. Po chvilce oddechu cvik opakujeme. Teprve, až štěně na povel samo přisedá bez nucení psovoda, nacvičujeme cvik také za klidu z polohy vstoje. Štěně stojí u levé nohy psovoda, psovod mu dá rozkaz "sedni", trhne lehce vodítkem v pravé ruce nahoru a zpátky, levou rukou tlačí záď štěněte. Jakmile pes zaujme správnou polohu, psovod ho pochválí a podá pamlsek. Štěně nesmíme tímto cvikem unavovat. Stačí 2 až 3 provedení, pak si psovod se štěnětem pohraje a udržuje jej stále v dobré náladě. K tomu nám poslouží případně hra s peškem. V žádném případě nebudeme cvik tentýž den opakovat mnohokrát, protože by se dostavil ochranný útlum. Již při výchově dbáme, aby cvik byl nacvičován přesně, i když nemusí být dokončen.

Je-li nácvik "sedni" hotový, přikročme k nácviku "lehni". Tento cvik nacvičujeme z polohy vsedě, později také při pochodu a nakonec z polohy vstoje. Při tom musíme dbát, aby se štěně pokládalo na kýtu. Dáme povel "lehni" a současně povel posunkový. Psovod zvedne ruku do výše pasu a rychlým způsobem pohybem směrem dolů, připaží. Pak následuje přinucení. Držíme štěně na zkráceném vodítku pravou rukou, asi 10 cm od obojku, táhne směrem ku předu a dolů. Současně klekne na levé koleno, pravou rukou drží dále štěně za vodítko, aby nemohlo vstát, levou rukou jej hladí a udržuje ve správné poloze. Stejně si počínáme později při pochodu. Toto "lehni" při pochodu můžeme nacvičovat teprve tehdy, je-li ukončen nácvik "lehni" na místě.

Při nácviku vstaň, dbáme obzvlášť na přirozený postoj psa, protože tento cvik nebude sloužit jen při poslušnosti, ale také k posouzení zevnějšku na výstavách, nebo závodech. Cviky sedni" a "vstaň" je možné připravovat v nejútlejším věku, při čištění, kartáčování štěněte a pod.  Když štěně češeme nebo kartáčujeme na zádi, obvykle jej vždycky vyslovíme, než štěně začneme česat na hřbetě. Při česání zádě a stehen je nutné, aby štěně stálo, proto vyslovujeme povel "vstaň" a štěně lehce dlaní nadzdvihneme pod břichem. Takto lze připravit nácvik "sedni a Vstaň" již v útlém věku a v 5 nebo 6 měsících jej pouze upřesníme u nohy psovoda a před psovodem. U většího štěněte se doporučuje nácviku "vstaň" nechat předcházet nácvik "stůj" a to za pochodu. S upoutaným štěnětem jdeme pochodovým rytmem. Zastavíme a dáme mu povel "stůj". Při vyslovení povelu "stůj" pokládáme levou ruku dlaní nahoru před zadní běh psa, takže je nucen zůstat stát. Pak psa pochválíme a po chvilce cvik opakujeme. Tento způsob se doporučuje v případě, že nácvik "vstaň" nebyl nacvičován v útlém věku. Ovládá-li pes cvik "stůj" na jeden povel, a bez pokládání levé ruky, můžeme přistoupit k nácviku "vstaň" z polohy vsedě, případně z polohy vleže. Štěně sedí u nohy, povelem "vstaň", malým tahem kupředu a mírně nahoru štěně přinutíme, aby vstalo, přičemž jej levou rukou lehce nadzdvihujeme pod břichem, pravou nohu můžeme pokrčit, jako když vykročíme. Když štěně zaujme správnou polohu, pochválíme jej a podáme mu pamlsek. Cvik opakujeme a pak si se štěnětem pohrajeme. Další opakování nemusí následovat hned, abychom štěně neunavili. Pokud by štěně následkem tahu vodítka kupředu a nahoru popocházelo 2,3 krůčky, znamená to, že tah vodítka, kupředu a nahoru je příliš silný. Současně s povelem "vstaň" můžeme obě nohy v kolenou pokrčit a opět narovnat, ovšem teprve tehdy, když již štěně cvik z větší části ovládá. Při nadzvedání rukou pod břichem, můžeme nejlépe levou rukou po těle psa pohlazením jít zepředu pod hrudníkem, nebo na straně těla, až dozadu a tam bříško lehce nadzvedat. To proto, aby se štěně nelekalo náhlého pohybu ruky pod bříško.

Nácvik: "vstaň" před psovodem je příprava ovládání psa na dálku. Nacvičuje se tak, že si štěně před sebe posadíme, vodítko držíme v levé ruce, na povel "vstaň" vodítko lehce natáhneme k sobě, pravou rukou naznačíme posunkový povel tak, jak štěně z počátku nácviku této disciplíny rukou pod bříškem k sobě zvedneme. Zaujme-li štěně správnou pozici, ihned jej pochválíme a odměníme. Štěně ovšem musí po dobu podání pamlsku zůstat stát. Od podání pamlsku později upustíme. Cvik opakujeme, štěně zase zaměstnáváme hrou a cvik ještě 2 krát až 3 krát opakujeme. Nácvik "sedni" před psovodem provádíme, až když štěně bezpečně ovládá způsob "sedni" u nohy psovoda. Štěně postavíme, nebo položíme opět krok před sebou. Vodítko držíme v levé ruce. Na povel "sedni" vodítko zvedneme do výše hlavy a pravou rukou pojedeme podél vodítka do výše tak že štěně mechanicky donutíme si sednout. Jakmile zaujme správnou polohu, štěně pochválíme a odměníme. Způsob nácviku je stejný, jestli chceme štěně zvedat z polohy vleže do polohy sedni, aneb jej chceme položit z polohy vsedě. Pravá ruka musí zůstat na vodítku vteřinku ve výši. Tím docílíme později správnou reakci psa na pokynový povel na vzdálenost.

V pátém měsíci přibereme k ostatním cvikům přípravu k obraně. Štěně začneme rozumným způsobem vydražďovat. Této přípravě se obvykle věnuje minimální pozornost a zejména u rottweilerů je naprosto nezbytná. Ve snaze, aby štěně co nejdříve kousalo do ochranného rukávu, se nácvik zlobivosti zapomíná. Proto se stává, že se psi nezlobí na pomocníky, kteří je dráždí, mají pouze radost, že se mohou zakousnout do ochranného rukávu. Je však nezbytně nutné, štěně rottweilera navyknout zlobivosti a nedůvěře vůči cizím osobám. Pětiměsíční štěně ještě zdaleka nemá vyměněny všechny zuby a na zákus má mnoho času. Při dotyku odumírajících zubů bychom mohli štěněti způsobit bolest a naše předčasná snaha by se setkala s opakem. Štěně by se začalo pomocníka bát, místo, aby se na něj zlobilo a to proto, že mu pomocník způsobil bolest, t.j. nepříjemný pocit. Další důvod nekousat je okolnost, že štěňata, zejména fenky ještě v tomto stáří nemají dostatek sebedůvěry nebo odvahy, aby se do rukávu vůbec zakously. Proto je musíme postupně připravovat. Volíme k tomu metodu napodobovací a to tak, že se postavíme se štěnětem trochu dál od kruhu, kde jsou psi, kteří se již dokonale zlobí. Pak přiběhne pomocník bez ochranného rukávu a dráždí psy, štěněte si nevšímá. Chování štěněte musí psovod sledovat, aby poznal, zda a jaký má zájem o pohybujícího se pomocníka. Je-li štěně odvážné a projevuje obrannou reakci v aktivní formě postoupí psovod o krok ke skupině vyspělejších psů. Nejeví-li štěně zájem o pomocníka, přistupujeme také blíže, protože se jedná o klidnou povahu, u které se obranná reakce ještě neprojevuje. Oba dva typy štěňat nedají mnoho práce. Horší je to se štěnětem vyloženě flegmatickým. S tím bude mnohem více práce, protože práh dráždivosti u takového typu štěněte je vysoký a potřebuje mnoho času, pečlivého vydráždění a mnoho trpělivosti jak ze strany psovoda, tak pomocníka. V tomto případě je nejlepší měnit pomocníky a místa dráždění, pomalu postupovat, nespěchat. Ani tento typ není k zavržení pro obranu. Všechny 3 typy můžeme najít u rottweilerů i když flegmatická štěňata jsou vysloveně výjimkami. Spíš se jedná o příliš mladé, kde není aktivní obranný pud ještě vyvinutý. Tak budeme trpělivě zkoušet, štěně vydráždit, ne příliš často, stále musí štěně psovod pozorovat, bude lepší, když pomocník si tohoto štěněte moc nevšímá, spíš dráždí ostatní, vyspělejší psy.

V dalším případě může sice štěně štěkat na pomocníka, doráží i na něj, ale stále se bude ohlížet na psovoda a hledat u něho oporu. Ani takové štěně nebudeme zavrhovat, protože při dobrém vedení ve výchově a ve výcviku z něho může být dobrý obranář.
Poslední druh štěněte, které při rozvíjení zloby stáhne prut mezi nohy a uteklo by, kdyby nebylo na vodítku, nestojí vůbec za námahu a ztrátu času. Takový typ se u rottweilerů vyskytuje velmi málo a jedině tehdy, bylo-li štěně špatně vychované, zanedbané, nechodilo vůbec z kotce ven nebo prodělalo neúměrně silné zážitky. Při nácviku zlobivosti můžeme u štěňat 1 typu postupovat blíže do kruhu vyspělejších psů v tom případě, kdy štěně stále na pomocníka doráží a psovoda táhne za pomocníkem, když psy dráždí. Psovod nesmí nikdy sám štěně strkat dopředu. S nácvikem zlobivosti není nikdy třeba spěchat, ani tehdy ne, když je štěně odvážné a zlobivé! Stačí, když se do skupiny vyspělejších psů zařadí během měsíce. Teprve, když si vybojovalo místo v kruhu mezi vyspělejšími psy, může jej pomocník přímo dráždit, ovšem rozumně s ohledem na věk a povahu štěněte. V této skupině pak zůstane štěně do věku 7-8 měsíců a bude jej pomocník stále jen dráždit. U druhého typu, kde štěně nemělo o pomocníka zájem, se psovod se štěnětem zařadí do kruhu ihned, aby mohlo lépe pozorovat pomocníka a chování ostatních psů. Chování tohoto štěněte sledujeme několik cvičných dnů a podle reakce určujeme další postup. Projeví-li štěně po čase o pomocníka zájem, budeme dále postupovat jako v 1, případě. Rozdíl je jen ten, že štěně je mezi vyspělejšími psy od samého začátku zlobivosti. Jedná se o štěně vyrovnaného typu, u kterého se zlobivost projevila o něco později. Pokud se ale proces vzruchu stále nedostavil, nemůžeme štěně stále označit jako flegmatické. Je mnoho případu kdy se obranný reflex objevil až po roce či déle, a přesto takoví psi jsou výbornými obranáři. Pokud psovod sám nerozezná o jaký typ štěněte jde, musí zasáhnout zkušený instruktor. Štěně dalšího typu, které při nácviku zlobivosti projevuje částečně aktivní a částečně pasivní formu obranného reflexu, potřebuje při počátečním nácviku zlobivosti důraznou podporu psovoda. Mezi psovodem a štěnětem musí být vypěstován velmi dobrý vztah, aby se štěně cítilo v jeho blízkosti vždy bezpečně. Proto bude při nácviku zlobivosti psovod toto štěně jednou rukou držet za obojek, druhou rukou jej bude hladit. Při tom musí být dostatečně daleko umístěné od skupiny vyspělejších psů. Blíže postoupí teprve, až na původním místě nabylo jistoty a když samo o postoupení jeví zájem. S takovým štěnětem postupujeme při nácviku zloby velmi opatrně, protože by se při ukvapeném nácviku pomocníka mohlo odradit a celá práce by byla jedním neopatrným zásahem zmařena. Těžko by se taková chyba napravovala. Oproti tomu lze říci, že u rottweilera najdeme většinou štěňata 1. a 2. typu, takže obavy nesprávné pasivní obrany mohou nastat jedině nesprávným postupem a nesprávným, příliš ukvapeným nácvikem. Zvlášť chci v této souvislosti ještě upozornit, že nácvik zlobivosti nemá v žádném případě přímou souvislost s kousáním při popsaném sledu. Kousání samotné přijde na řadu až mnohem později. Zlobivost nacvičujeme se štěnětem obvykle od 5. měsíce věku tak dlouho, pokud štěně není dostatečně zlobivé, pak teprve přikročíme k nácviku do peška a do ochranného rukávu.

S nácvikem hlídání předmětu můžeme začít již v době, kdy se štěně začíná zlobit. Nesmíme však požadovat celý výkon, hlavním cílem bude, aby štěně pochopilo podstatu. Tato příprava musí také sloužit jako pomoc při rozvíjení zloby vůbec. Štěněti dáme povel 'lehni hlídej"a položíme před něj kabát, nebo větší vlastní předmět. Nejlepší je, do kabátu (předmětu) vložit pamlsek tak, aby štěně o něm vědělo. Klekneme si k němu a uchopíme jej za obojek. Štěně upozorňujeme na hlídaný předmět, v tom se objeví pomocník, který byl před tím o úkonu poučen. Nikdy odložené štěně k sobě nepřivoláváme, ale dbáme, aby se nedalo svést k opuštění místa. Štěně vyrovnaného typu, jako jsou vesměs štěňata rottweilerů, tento cvik velmi rychle pochopí.

Chceme-li připravit nácvik zdolání nízké kladiny, můžeme z počátku volit metodu napodobovací. Přes kladinu posíláme nejdříve psy, kteří tuto překážku rádi zdolají, stojíme při tom stranou, aby štěně mohlo psy dobře pozorovat. Zařadíme se hned za posledním psem. Štěně vedeme na vodítku a pouštíme je na náběhové prkno, jakmile poslední pes toto prkno opouští. Běžíme při tom vedle kladiny tak, abychom mohli zabránit seskoku nebo pádu štěněte. Bylo-li štěně při vycházkách seznámeno s různými přírodními překážkami, bude kladinu radostně a nebojácně zdolávat.

Nácvik zákusu do peška a do ochranného rukávu můžeme začít až po 7. měsíci věku štěněte, kdy má zpravidla již všechny zuby vyměněné a vyvinutý úplný chrup. Nácvik začneme, až když štěně je dostatečně zlobivé. Peška zhotovíme z kusu pytloviny, převážeme, nebo prošijeme. Abychom docílili pevného zákusu, musíme postupovat s citem. Vůbec není na místě, aby pomocník od počátku tohoto nácviku ukazoval svou sílu a nebojácnost, aby postupoval tvrdě. Tím by nám při nácviku více uškodil, než pomohl. Postavíme se štěnětem do kruhu mezi dospělé psy, jak přiběhne pomocník s rukávem, vydráždí psy a dá všem vyspělejším kousnout do rukávu. Rukáv podá nejdříve nejzlobivějším psům, aby psi slabší měli dost času k vydráždění. Rottweileři nejsou slabší povahy, ale mají práh dráždivosti vyšší než jiná, služební plemena (NO, NB, dobrman, atd.). Teprve když vystřídal pomocník psy s pevným zákusem, odhodí rukáv a vezme peška. Štěně se s peškem seznámilo již dříve, při aportování, proto se zpravidla při první příležitosti zakousne, jakmile se zakousne, pomocník klade jen malý odpor a peška si nechá vytrhnout z ruky. Tento způsob je ulehčen přirozeným způsobem trhnutím hlavy rottweilera po zakousnutí. Doráží-li štěně opět na pomocníka, který při dráždění zvedl peška, dá mu ještě jednou možnost se zakousnout, chvilku se o peška přetahují, až mu štěně peška z ruky vytrhne. Štěně musí v boji vždy zvítězit, aby získalo na odvaze. Podle odvážnosti štěněte řídíme další postup. Pak na peška přimotáme kus pytloviny, abychom docílili větší objem peška, postupně do objemu rukávu. Z počátku do ochranného rukávu, podá pomocník rukáv štěněti tak, jak podal peška, t.j. nenavlečený na ruku. Také může pomocník rukáv štěněti přenechat tak, že si jej nechá jako peška vytrhnout z ruky, později, navlečený si nechá stáhnout z ruky. Při tom musí pomocník být stále v pohybu a hned po stáhnutí rukávu štěně dráždit. Psovod štěně podporuje hlazením, pochvalou a povelem "drž".

Do této doby bylo naším cílem vychovat ze štěněte psa s pevným zákusem. To jsou hlavní podmínky pro psa obranáře, které využívají optimálně obranného pudu štěněte rottweilera. Abychom však mohli s úspěchem pokračovat ve výkonech obrany, je nutné psovi zachovat bojovnost a při tom mu připravit podmínky, aby byl schopen rozlišit, kdy musí s pomocníkem bojovat a kdy jej smí pouze střežit. Proto musíme v dalším nácviku docílit, aby pes rozkaz "pusť" uposlechl, pomocníka pustil a více nebojoval. Pro nás to znamená připravit podmínky pro psa tak, aby pes pochopil, že klidně stojícího pomocníka musí pustit a stále jej střežit. Do této doby byl pes stále vydražďován, dávala se mu možnost zákusu a po zákusu mu byl rukáv přenechán. Nyní musí nastat situace, s kterou se štěně nebo mladý pes ještě nesetkalo. Především je nutné, aby psovod a pomocník byli předem dostatečně domluveni a to na základě teoretických vědomostí. Obvykle celý nácvik vede a sleduje výcvikový instruktor, ale i tak je třeba, aby psovod i pomocník měli dostatek teoretických znalostí. Pes je tedy vydrážděn dá se mu možnost zákusu do ochranného rukávu, pomocník se psem bojuje a na výzvu psovoda (povel pro pomocníka: "klid") zůstane pomocník klidně stát - přestane bojovat. Toto chování musí být pro psa překvapením. V tom okamžiku psovod osloví psa jménem a dá mu rozkaz "pusť", v případě, že pes pomocníka nepustí, musí ho psovod k tomu donutit a to tak, že po několika vteřinách po vysloveném rozkazu, trhne psovod vodítkem směrem k pomocníkovi nahoru toto přinucení  bude pro psa, dalším překvapením a nesmí to psovod pokazit. Jakmile pes pustí, ustoupí s ním psovod 1-2 kroky od pomocníka a nedovolí, aby se pes znovu zakousl. Toto je důležité Pomocník musí celou dobu nezbytně stát a rukáv nechá viset jako mrtvou věc. To jsou hlavní podmínky, aby pes pochopil, že klidně stojícího pomocníka, musí pustit a bez důvodu jej nesmí napadnout. Budeme-li při nácviku obrany postupovat důsledně a dodržovat podmínky k vytvoření podmíněného reflexu, docílíme v poměrně krátké době čistých výkonů. Stále je mladý pes veden a držen psovodem za vodítko. Místo trhnutí vodítkem, aby se pes pustil, můžeme s úspěchem použít i pamlsku. Po povelu "pusť" počká psovod 2-3 vteřiny, pak přiloží psovi pamlsek k čenichu. Tento způsob je vhodný, zejména při výchově štěněte. Pochopitelně štěně pamlsek dostane, jakmile pustí. Když pes již rozlišuje bojujícího a klidně stojícího pomocníka - figuranta, je připraven k nácviku dalších disciplín obrany. Do té doby je nutné použít všechny popsané způsoby, utvrdit je, po případě upřesnit úkony a nepostupovat zatím dále, dokud pes skutečně nerozlišuje pomocníka v klidu a pomocníka bojujícího. Při tom je opět nutné vrátit se k cvikům poslušnosti. Cviky poslušnosti nesmíme ani v době nácviku obrany zanedbat. Započaté cviky procvičujeme, střídáme cviky, chvilku dáme psovi, volno, opět přivolání cviky, aport, peška atd. Můžeme nyní přidat nový cvik jako např. vysílání psa kupředu. Tento cvik je skutečně náročný, proto jej připravujeme již při výchově a to jakmile je nacvičeno ponechání psa na místě.

Psovod posadí mladého psa k noze, případně mu dá rozkaz "lehni" a pak odejde 5-10 kroků vpřed. Odloží kabát, nebo nějaký jiný větší předmět, aby jej pes nemohl aportovat a vrátí se k psovi. (V poloze sedni bývá štěně i pes pozornější). Psa podrží za obojek, pravou rukou ukáže ve směru k odložené věci a vyšle psa vpřed. Sám běží rychle za psem a u odložené věci mu rozkáže "lehni", pochválí psa, podá mu pamlsek a dá mu povel "zůstaň". Sám se vrátí na místo odkud byl pes vyslán, chviličku tam vyčká a potom psa k sobě přivolá. Aby psovod dosáhl rychlého přiběhnutí psa, připraví mu pamlsek, se kterým psa k sobě přiláká a jakmile pes před psovodem předsedá, pamlsek mu podá. Předmět, ke kterému psa vyslal, je stále na místě. Pes znovu na předmět upozorní a vyšle jej vpřed. U předmětu psa opět položí, podá mu pamlsek a vrátí se na původní místo. Abychom vzdálenost vysílání prodloužili, přivoláme psa jako prve a couváme před ním 2.3 kroky. Když k nám doběhne, opět mu podáme pamlsek, jakmile předsedá. Později předmět pokládáme za nějaký hrbolek nebo mez, aby jej pes neviděl, ale zase našel, až na to místo doběhne. Cvik postupně opakujeme, nikoli tentýž den, vzdálenost o několik kroků prodloužíme. Pak pouze jdeme k tomu místu, kam chceme psa vysílat a odložení předmětu předstíráme. Jakmile pes doběhne k místu, kde jej chceme zastavit, běžíme rychle za ním, povelem "lehni' ho zastavíme a podáme mu pamlsek. Místo tohoto povelu můžeme užívat opět povelu "zůstaň", co je vhodnější. Ostatní postup je stále stejný. Výkon můžeme hned z počátku nacvičovat v různých směrech. A nemusí tento výkon ve výchově být dokončen.  Stačí, když vypracujeme dobrý základ, na tento cvik však nezapomeneme a postupně ho stále vylepšujeme.

Odmítání potravy je disciplína, s kterou se zabýváme od nejútlejšího věku, nejlépe hned od doby kdy jsme štěně převzali a dovezli domů. Podmínky vytváříme jednak tím, že jej sám psovod krmí, potravu mu předkládáme vždy na stejné místo a cizím osobám nedovolíme, aby psovi podávali jakékoli zbytky jídel. Jednak nedovolíme, aby štěně pohozenou a nalezenou potravu požralo. To vše jsou předpoklady, které si celkem neuvědomujeme. Některý pes, zvlášť nedůvěřivý k cizím lidem má odmítání v sobě. Většina rottweilerů a zvlášť štěňata jsou však důvěřivá a chovají se ke všem lidem přátelsky. K tomu ještě přijde, že toto plemeno je vysloveně žravé. Proto je nutné nácviku odmítání potravy věnovat od počátku důslednou péči. Zatím jsme o to dbali, aby cizí lidé potravu psovi nedávali. Nyní požádáme cizí osobu, aby psovi potravu nabízela. Psa máme na vodítku. Většina psů má sklon se nabízené potravy zmocnit. Tomu musíme včas zabránit. Štěněti dáme rozkaz "fuj" a trhneme vodítkem. Je-li toho třeba, tento nepodmíněný podnět - trhnout vodítkem - zesílíme. Je naším cílem, abychom psa navykali odmítat veškerou potravu z cizí ruky, ale také, aby se cizí osoby nebál, ani na ni neútočil. Stejným způsobem nacvičujeme, aby štěně nebo mladý pes, nalezenou potravu nepožral. I tento nácvik je u rottveilerů velmi náročný, právě proto, že psi tohoto plemene mají zvlášť vyvinutý pud kořistnický a sebezáchovný. Tím důsledněji musíme nácvik provádět a neustat, protože zde je vytvoření trvalého reflexu za všech okolností velmi žádoucí a trvá značně dlouho, než se vytvoří. Tím bedlivěji musíme dodržet zásady nácviku již v údobí výchovy a při výcviku tento cvik upřesnit. Podmínky a příležitosti musíme pozměnit a nespoléhat, když to vícekrát vyšlo, že reflex je trvalý byl již vytvořen.

Jelikož psovod při výchově štěněte již od 4 měsíců věku zabýval nácvikem stopy, předpokládám, že ve věku 7-8 měsíců, již spolehlivě v různém terénu stopuje. Je nyní úkolem psovoda, připravit nové podmínky, aby stopování bylo pro psa velice zajímavé. Proto postupně nacvičujeme stopy na tvrdém terénu, abychom mohli nácvikem přejít na frekvenci. Tato část pachových prací není zařazena do našeho zkušebního řádu, ale je dokázáno, že psi, kteří dovedli sledovat stopy na tvrdém terénu, případně na frekvenci, vypracují stopy v travnatém i různorodém terénu hravě. Nevadí jim pak křížená stopa v terénu, proto j rozumné, zařadit nácvik stopy na frekvenci za předpokladu, že pes již spolehlivě stopuje. Než k tomu psovod přikročí, musí pes stopy v terénu vypracovat se zájmem. Bez velkého zájmu psa o stopy, nebo bez vášnivého sledování stop v terénu, nemá cenu stopy na frekvenci nacvičovat, protože bychom dosáhli opaku, pes by ztratil zájem o stopy vůbec. Podotýkám, že táto kapitola o stopách na frekvenci je již věcí velmi náruživou, kterou může začátečník zvládnout. Jsou-li všechny předpoklady kladné, můžeme začít na frekvenci jako na počátku nácviku stop. Zvlášť se hodí neobydlené, nebo slabě obydlené čtvrtě, každopádně, kde je méně frekvence, aby pes nejdříve zvykl na změnu prostředí, ve které má pachové práce provádět.

Psovod upoutá psa v blízkosti nášlapu, aby jej pes mohl pozorovat a nášlap děláme od samého začátku od vrat, jindy pod oknem obytného domu, případně na dvoře. Od nášlapu jdeme několik kroků a zahneme za roh, aby nás pes nemohl dále sledovat zrakem. Stopu položíme krátkou, nejvýše 30,35 m a na konci musí být pes každopádně odměněn. Zpočátku děláme vlastní stopy, postupně je prodloužíme, ale nesmíme dopustit, abychom psa přetěžovali. Dbáme na to, aby stopa nevedla pokaždé souběžně s domem nebo chodníkem, uhýbáme šikmo od původního směru a později děláme i lomy. Někdy pak děláme lomy i na křižovatce, jindy před anebo za ní. Někdy přejdeme několik překřížených ulic rovným směrem, jindy zase uhýbáme z původního směru do protisměru. Každá cvičná stopa musí mít jiný směr, jiný sled, jiný tvar, aby si pes nezvykl chodit stejným stylem. Zpočátku vedeme psa na kratším vodítku a nedovolíme mu očichávat nic mimo vlastní stopy, aby si pes nezvykl označovat vše svým způsobem, co mu přijde do cesty. Tak pracujeme nejdříve na málo frekventovaných ulicích, až máme kladný výsledek, vyhledáme postupně ulice rušivější. Výcvik provádíme podle schopností psa a podle vlastních možností. Stopy neděláme příliš dlouhé a v žádném případě staré. Na cizí stopy přejdeme, až Když pes spolehlivě vypracuje stopu vlastní. Po 8. měsíci věku můžeme přikročit ke všem cvikům poslušnosti, mimo skoků a plížení. Tyto výkony si ponecháme na pozdější dobu. Předčasné skoky a plížení by měly neblahý vliv na kostru a šlachy mladého psa. Po 8. měsíci přecházíme tedy postupně z výchovy k výcviku.

Závěrem se chci zmínit o nejdůležitějších zásadách při výchově štěněte.

Vycházky mají sloužit především dobrému vývinu kostry psa a k postupné přípravě popsaných úkonů proto dělejme vycházky co nejvíce do volné přírody. Při tom je nad míru důležité, jaký vzájemný vztah se vytváří mezi štěnětem a psovodem.

Nácvik a výkony se musejí provádět formou hry tak, aby štěně nepozorovalo, že už trochu cvičí. Buďme však, důslední.

Po chvilce zaměstnání dopřejme štěněti v přírodě plnou volnost, nedovolujme mu však pěstovat zlozvyky jako honění zvěře, pobíhání za lidmi a podobně.

Především si musí sám psovod osvojit teoretické základy a znalosti,  pak bude výchova štěněte radostí a výcvik úspěchem!
Je mnoho různých způsobů jak dosáhnout stejných cílů. Všechny však směřují k výcviku psa služebního plemene, v našem případě rottweilera. Popsané a vyzkoušené způsoby nácviku v rámci výchovy štěněte však zaručují nejlepší výsledky a výkony. Buďme si vědomi, že důsledná výchova štěněte je víc než polovina výcviku.

Jindřich R. Klaus, v Jáchymově v červnu 1975{jcomments on}